H ISTORIE - Začátek

Píše Fera:

V roce 1970 již existovala v Kostelci u Zlína (tehdy Gottwaldov) jedna kapela, která si říkala "JUPITER". Tuto kapelu založil Jarda Štuler, který hrál na sólovou kytaru. Další členové byli, Vašek Hudeček, ten hrál na doprovodnou kytaru, dále tam hrál Vlastik Fišer na bicí nástroje a na basovou kytaru to už ani nevím kdo, to ještě upřesníme v průběhu času. Potom tam byl ještě jeden velice zajímavý člen kapely, ten nehrál vůbec na nic, ale bez něho nemohla kapela existovat. To byl živý maskot a fanda kapely na život a na smrt, Břeťa Hovadík, nebo-li "Hoves" (bohužel již není mezi námi). Břeťa nikdy nechyběl na žádné zkoušce a samozřejmě taky na žádném vystoupení. Jeho typické zvolání na zábavách bylo: "Ať žije Victoria Regieee."
Do této kapely jsem byl přizván, už ani nevím přesně z jakých pohnutek, bylo to na zábavě na Sokolovně ve Štípě, když Jadra za mnou přišel a pozval mě, abych s nima šel hrát basovou kytaru. Kluci se o mě nějak dověděli, protože jsem zrovna v té době chodil do hudební školy k panu Mikulcovi ve Zlíně, kde jsem se učil hrát právě na tento nástroj. Pan Mikulec byl z Luhačovic a vzal mě pod svá křídla i když mě bylo už 17 let a já jsem u něho strávil dva roky výuky specielně na basovou kytaru. Nevím proč, ale od začátku jsem chtěl vždycky hrát na basovku, to mě nějak učarovalo, to dunění, vždycky se říkalo, že basa tvrdí muziku a potom taky na bicí, ale o tom až někde jinde. No prostě jsem začal s klukama hrát na basu.
Zkoušelo se na různých místech. Prvním místem, kde jsem začal s klukama zkoušet byla ZDŠ ve Štípě,...................pokračování bude následovat

Píše Milan: Victoria Regia se rozjíždí

Bylo to začátkem května 1972. Protože se díky odchodům na vojnu koncem dubna rozpadla luhačovická kapela Tripe alias Stíny, v níž jsem působil, byl jsem zrovna na volné noze. Na provozní praxi v Rudém říjnu (navštěvoval jsem zrovna chemickou průmyslovku) jsem se potkal s Ferou Velikovským. Ten mě pozval na zkoušku jeho skupiny do Kostelce.
V sobotu 14. května jsem se tam s kamarádem Lojzou na kole vydal. Hoši tenkrát zkoušeli v kosteleckém kinosále na „Radnici“. Na basu hrál – a dobře – Fera, na kytaru – dost bídně – Vašek Hudeček a na bicí – hodně mizerně – Vlastík Fišer. Hlavní opora sestavy kytarista a zpěvák Jarda Štuler, i když v té době sloužil vlasti jako lapiduch u vojenského útvaru ve Valmezu, byl zrovna v ten den přítomen. Měl totiž, jako mnohokrát předtím i mnohokrát potom, černou vycházku. Právě on a Fera se jevili být použitelní. Vašek byl zase nepostradatelný, protože působil i jako technik skupiny, studoval elektrotechnickou průmyslovku a slaboproud byl jeho velký koníček a drží se jej dodnes, ale to už je zase na jiné psaní. S klukama jsem se dohodl, že s tím zkusíme pohnout, ale s jiným bubeníkem. Vlastík byl dobrý golman místního fotbalového týmu, ukončením bubenické činnosti se příliš netrápil.
Na příští páteční zkoušku jsem přivedl k bicím Jirku Zwickera, s nímž jsem se znal dosti dlouho. On bydlel ve Zlíně na Fučíčce (čtvrť J. Fučíka, dnešní Obeciny) a já naproti přes vizovickou výpadovku na Bartošce (Bartošově čtvrti). V klukovských létech jsme tedy byli příslušníky nepřátelských uskupení. Později jsme spolu nějaký čas hráli na KEZu u pana Květoslava Trávníčka. Jirka byl rázný bubeník a velký dříč. Vašek dostával pořádné kapky a rovněž na sobě makal. Protože Jardu čekal ještě necelý rok vojny, sestava se pod názvem Victoria Regia ustálila takto: bicí Jura, basa a zpěv Fera, kytara a zpěv Vašek, sólovka a zpěv Milan. Každý z nás nějaký funkční aparát vlastnil a díky Vaškově fundovanosti a Jirkově zručnosti jsme z desek vyřazených pingpongových stolů postavili zpěvové reprobedny, koupil se zesilovač, Jura vyrobil šibenice k mikrofonům a mohlo se jít na věc. Kromě převzatých skladeb od Beatles, Rolling Stones či CCR jsme začali tvořit. První naše písně byly Sluneční erupce, Dům bez oken a Kazisvět. Postupně přibývaly další jako Město už spí, Rýže z Kazachstánu, Revoluce, Vojákova zpověď známá spíš jako Válka atomová a Illussionium, což byl první pokus o složitější kompozici. Přes léto jsme vydatně pokročili a docela slušně jsme se sehráli.
To už jsme zkoušeli v budově Národního výboru ve Štípě. Po neshodách s místním kovářem, který nemohl kvůli našemu hluku – zejména base – po obědě v sobotu a v neděli spávat, jsme opustili azyl kosteleckého kinosálu. Nová zkušebna měla i strategickou polohu, byla blízko štípské sokolovny, budoucí naší domovské scény. Zkoušívali jsme od pátečního odpoledne do nedělního pozdního odpoledne a bylo to znát – pokrok byl nezadržitelný. Na podzim jsme přizvali ke spolupráci Broňu Topičovou, s níž jsem si zazpíval duet Hey Paula od dua Paula & Paul, dále můj vlastní duet Sněží, napsal jsem duet Bimbo a pro ni sólovou Pročpak prší. Pomáhala i s vokály v jiných skladbách.
V listopadu jsme si střihli vystoupení v aule štípské školy a pak přišlo první oficiální hraní – mikulášská zábava ve Velíkové. Hračka dopadla dobře, měli jsme úspěch. Největší bomba byla naše vlastní soulová píseň s anglickým textem Dreaming About My Baby – ta se musela třikrát opakovat, a v tomto předvánočním čase aktuální Sněží. Navázaly se zde nové kontakty a ty jsme v brzké době řádně využili.

Pokračování: Jedeme dál........

V zimě 1973 jsme odehráli několik zábav na domácím hřišti ve štípské sokolovně, dále tancovačky v Želechovicích a v Napajedlech a předmaturitní večírek otrokovického gymnázia. Mezitím s námi ukončila spolupráci Broňa, protože nebyla dostatečně využitá, chyběly nám pro ni kvalitní písně. Autorsky jsme to nestíhali a pro kopírování v tom období se mnoho slušných věcí v éteru nevyskytovalo. Na jaře jsme odehráli několik vystoupení ve Štípě, pak se hrálo ve Velikové a dokonce ve Fryštáku v sále hospody Na špici. Proč dokonce, to si zaslouží vysvětlení. Zkoušívala tu nejbližší konkurence – fryštácký Atlantic. To byl tehdy regionální gigant. Repertoárově jsme si nekonkurovali, oni hráli nejvíce český popík. Měli na to i obsazení, mimo basy a kytary měli tři dechy a klávesy, které obsluhoval můj spoluhráč z KEZu Laďa Drga, bicí hrál další spoluKEZák Petr Masný. Pěvecky vévodili saxofonista Laďa Hochmajer alias Fefi a jeho pozdější žena Božka. Atlantic ovládal široké okolí, takže vecpat se jim do jejich sídla bylo troufalé, ale místní bítmeni tuto změnu uvítali. Pak následovalo príma hraní ve Lhotě u Malenovic ve velice přátelské a vděčné atmosféře. Na to se dlouho vzpomínalo. Další hraní ve Štípě nás posunulo do léta. Z běžného hraní zde vybočuje vystoupení na hřišti v Lukově. Koncert tu měla country kapela Fešáci a my jsme po nich hráli k tanci. Fešáky uváděl spíkr a bavič vtipný Petr Novotný. Moc se nám líbil, protože se smál dřív, než fórek dopověděl. Prostě originál. To uměl skvěle. Měli samozřejmě svoje publikum, které každou píseň odměňovalo pokřikem „umííííí“. Na závěr se uvaděč Novotný s publikem rozloučil s tím, že po přestávce bude pokračovat nějaká místní kutálka. A to neměl dělat. To nás vytočilo! Kutálka? A nějaká místní? V zákulisí, což byla jakási dřevěná stavba u pódia, bylo husto. Muzikanti od Fešáků to vycítili, že jsme vytočení a na Pražáky byli velice pokorní. Rychle jsme se nachystali a v jakémsi rauši z toho nas-ání jsme spustili s takovým drajvem a nasazením, že jsme sami čuměli, jak to šlape. A country publikum volalo: „umííííí“. No a Pepíci koukali. Po první sadě jsme byli ještě ostřejší, a tak fešáci vyklidili pole, nasedli do autobusu i s vtipálkem a odjeli. A ve stejném laufu jsme to až do jedné hodiny v noci dohráli.

Pak přišel podzim a s ním změny, ale o tom zase příště.

Podzim 1973 A nastal podzim. Do kapely jsem přivedl svého nejlepšího kamaráda Mirka Koňárka, s nímž jsme na Bartošce hrávali pro děvčata Beatles, Hollies, Herman’s Hermits a podobné věci. Zpívával mi druhé hlasy a hrával na zobcovou flétnu. Mirek na sobě mezitím pracoval, až se z něj později stal asi nejlepší zlínský rockový zpěvák známý pod přezdívkou Koberec. Byli jsme spolu sezpívaní a pěvecká kvalita kapely se značně zvedla. Opět jsme obráželi štace v bližším i vzdálenějším okolí a samozřejmě nejraději jsme působili na své domovské scéně – štípské sokolovně. Koncem září se z vojny vrátil Jarda Štuler. Mezitím se nám zamiloval bubeník Jirka a začal nenápadně naznačovat možnost, spíš nutnost, svatby s tím, že kdo ví, co bude potom. Museli jsme se pro případ ukončení jeho činnosti pojistit. Protože basista Fera už dřív bicí trénoval a celkem dobře je ovládal, bylo to jednodušší. V předchozí luhačovické kapele po změně obsazení vyvolaném odchody na vojnu a po přechodu k tvrdší muzice jsem hrál basu, začal jsem Jardu přecvičovat na basistu a musím říct, že mu to šlo a bavilo ho to. Jirka se tedy oženil a svatbu měl v termínu, kdy jsme měli sjednané hraní doma ve Štípě. Museli jsme to odehrát bez něho. Vydatně jsme ve změněné sestavě potrénovali a akce dopadla velmi dobře. Od začátku až do konce byla v sále uvolněná a příjemná atmosféra, muzika šlapala, kapela byla v kontaktu s publikem, žertovalo se a lidi se bavili. Prostě pohoda. Ale pohoda v kapele se pomalu, ale jistě, vytrácela. Mirek tíhl k muzice Deep Purple a zpěvák této formace Ian Gillan byl jeho velký, a dá se říct i životní, vzor. Dodnes se svou kapelou Deep Purple Revival (Koberec band) jej zpívá. Chtěl hrát některé jejich skladby i s námi. Jenže my jsme na to neměli ani nástrojovým obsazením a ani hráčskou kvalitou. Byl jsem zásadně proti tomu hrát, spíš se pokoušet hrát něco, co nám nesedí. Hráli jsme od nich jedinou „When A Blind Man Cries“, která je méně hráčsky náročná. Zkoušeli jsme potom nacvičit „Demon’s Eye“. Nějak se to zvládlo, ale nebylo to ono. Nesedělo nám to tak, jak jiné naše věci. Byl jsem proti podobným pokusům. Mirek však ostatní kluky viklal, aby do toho šli a dost je naviklal. Protože se vše dělo za mými zády, což jsem považoval za podraz, znechutilo mě to. Už od léta za mnou chodili kluci z fryštátského Atlantiku abych přešel k nim. Jejich saxofonista Fefi Hochmajer měl namířeno do Orpheus Band a kytarista Pepa Zapletal hodlal skončit. Nejdřív jsem o tom nechtěl ani slyšet. Avšak z rozčarování z toho, co se dělo v kapele, jsem změknul a Štěpánská zábava v sokolovně Štípa byla mým posledním vystoupením s původní skupinou Victoria Regia. Odešel jsem do Atlantiku. Se mnou tam šel i bigbítový repertoár a z dřívější čistě popíkové kapely se stala kapela téměř bigbítová. Ale to je jiný příběh. Kluci z Viktorky to zkoušeli nějaký čas táhnout dál, ale dlouho nevydrželi a po nějakém nepříliš dlouhém čase skončili. Vytratil se ten prvotní duch, nadšení a elán, co jsme se snažili šířit. Nebyl tam nikdo, kdo by kapelu dokázal probudit a určit její jasné směřování. Co se dělo dál, o tom psát nemůžu, protože nemám přesné informace. Ale příště napíšu o obnově kapely v roce 1977 pod značkou Victoria II.